S Českou spořitelnou na Kole pro život, aneb šílené Trans Brdy

S Českou spořitelnou,novym partnerem v přípravě na paralympijský Londýn, jsem absolvoval první závod dnes již legendární velosérie Kolo pro život, Trans Brdy. Horskými koly víceméně nepolíben jsem přislíbil start na třech závodech. Vzhledem k velmi nabitému předolympijskému programu jsem nastoupil o uplynulé sobotě do pravděpodobně nejtěžšího bikového závodu pro širokou veřejnost. S odstupem musím přiznat, že jsem šel na start minimálně připraven na to co mě čeká.Informace od špičkového bikera Kristiána Hynka byly mírně řečeno mírné - jedno stoupání na začátku a pak už to jde...Poslední příjemné okamžiky jsem zažil před startem. Potkal jsem spoustu známých závodníků a byl seznámen s předsedou představenstva a gen. ředitelem České spořitelny panem Pavlem Kysilkou - mimo jiné i velmi zdatným cyklistou, který stál vedle mě i na startu závodu. Potěšilo mě i několik velmi optimistických tipů na můj odstup od vítěze závodu (v tipovací soutěži České spořitelny). V závodě, do kterého je přihlášeno bezmála 1300 závodníků jsem doposud nestartoval.V tzv. první lajně jsem byl jen pár metrů po startu v Letech u Prahy. Posléze jsem se už jenom propadal. Úvodní pasáž prvního kopce se dala jet bez problémů a já jsem se začal opájet optimismem. A hned jsem byl potrestán. Stoupání se ještě zvedlo a bylo samý kořen. Zdálo se mi, že skoro všichni okolo mě slezli z kola. Samozřejmě včetně mě. Nekonečnou dobu, více než kilometr jsem skákal vedle svého kola, s dovětkem, že při každém druhém skoku mi tretra podklouzla. Na tomto úseku jsem zanechal většinu sil a připadal jsem si jako Meresjev. Neměl jsem, ale ani potuchy co mě ještě čeká. A nikdy bych netušil co vše se dá na kole překonat. Vše se nedá ani vyjmenovat. Pasáže velkých kamenů, které se přeci nedají přejet...nekonečného drobného štěrku, ve kterém se kolo boří jako na písku. Několikrát jsem prosvištěl bahnem - jednou jsem do této pasti zahučel do půli lýtka. Myslím, že tři brody, nebo jich bylo více? Neuvěřitelné byly samozřejmě i sjezdy. Minimálně dvakrát jsem byl nucen slézt z kola a nejnebezpečnější úsek seskákat. Za to, že jsem závod absolvoval celý až do cíle můžou tři skutečnosti. Výtečný bike, který mi zapůjčila moje mateřská značka Apache - díky Scalpe! Neskutečně skvělý peloton závodníků, kteří mě během celého Trans Brdy nejenom povzbuzovali, ale sem tam i pomohli - díky, byli jste báječní! Posledním úhelným kamenem a asi nejzásadnějším, byl můj manager a kamarád Pavel Zach. Ano, mojí podmínkou startu, bylo, že se mnou pojede můj "bodyguard". Pavlova pomoc byla nesmírná a já jsem mu za ni vděčný! Před závodem jsem počítal, že ztratím tak hodinu a půl na vítěze, nakonec jsem byl na trase 55km závodu neskutečných 4,5 hodiny. Jak říkává jeden trenér - to jsou chvíle, kdy se o sobě dozvíš hodně. Chtěl jsem snad sto krát vzdát a proklel jsem vše co jsem mohl. Ano, jednalo se z mé strany o přílišné sebevědomí a nemístnou troufalost. Tento závod není stavěn pro jednonohého cyklistu, poznal jsem to nesčetněkrát, kdy jsem díky záběru jednou nohou šel do skluzu a už jsem byl na zemi. Přesto jsem pravděpodobně jediným bláznem, kterému se tento kousek, alespoň u nás podařil s jednou nohou, tedy bez protézy. Zpět na "snadnou" silnici a dráhu. Bikeři a bikerky klobouk dolů - už vás nebudu nikdy podceňovat! Není nad osobní zkušenost.