S Českou spořitelnou na Kole pro život, aneb šílené Trans Brdy

S Českou spořitelnou,novym partnerem v přípravě na paralympijský Londýn, jsem absolvoval první závod dnes již legendární velosérie Kolo pro život, Trans Brdy. Horskými koly víceméně nepolíben jsem přislíbil start na třech závodech. Vzhledem k velmi nabitému předolympijskému programu jsem nastoupil o uplynulé sobotě do pravděpodobně nejtěžšího bikového závodu pro širokou veřejnost. S odstupem musím přiznat, že jsem šel na start minimálně připraven na to co mě čeká.Informace od špičkového bikera Kristiána Hynka byly mírně řečeno mírné - jedno stoupání na začátku a pak už to jde...Poslední příjemné okamžiky jsem zažil před startem. Potkal jsem spoustu známých závodníků a byl seznámen s předsedou představenstva a gen. ředitelem České spořitelny panem Pavlem Kysilkou - mimo jiné i velmi zdatným cyklistou, který stál vedle mě i na startu závodu. Potěšilo mě i několik velmi optimistických tipů na můj odstup od vítěze závodu (v tipovací soutěži České spořitelny). V závodě, do kterého je přihlášeno bezmála 1300 závodníků jsem doposud nestartoval.V tzv. první lajně jsem byl jen pár metrů po startu v Letech u Prahy. Posléze jsem se už jenom propadal. Úvodní pasáž prvního kopce se dala jet bez problémů a já jsem se začal opájet optimismem. A hned jsem byl potrestán. Stoupání se ještě zvedlo a bylo samý kořen. Zdálo se mi, že skoro všichni okolo mě slezli z kola. Samozřejmě včetně mě. Nekonečnou dobu, více než kilometr jsem skákal vedle svého kola, s dovětkem, že při každém druhém skoku mi tretra podklouzla. Na tomto úseku jsem zanechal většinu sil a připadal jsem si jako Meresjev. Neměl jsem, ale ani potuchy co mě ještě čeká. A nikdy bych netušil co vše se dá na kole překonat. Vše se nedá ani vyjmenovat. Pasáže velkých kamenů, které se přeci nedají přejet...nekonečného drobného štěrku, ve kterém se kolo boří jako na písku. Několikrát jsem prosvištěl bahnem - jednou jsem do této pasti zahučel do půli lýtka. Myslím, že tři brody, nebo jich bylo více? Neuvěřitelné byly samozřejmě i sjezdy. Minimálně dvakrát jsem byl nucen slézt z kola a nejnebezpečnější úsek seskákat. Za to, že jsem závod absolvoval celý až do cíle můžou tři skutečnosti. Výtečný bike, který mi zapůjčila moje mateřská značka Apache - díky Scalpe! Neskutečně skvělý peloton závodníků, kteří mě během celého Trans Brdy nejenom povzbuzovali, ale sem tam i pomohli - díky, byli jste báječní! Posledním úhelným kamenem a asi nejzásadnějším, byl můj manager a kamarád Pavel Zach. Ano, mojí podmínkou startu, bylo, že se mnou pojede můj "bodyguard". Pavlova pomoc byla nesmírná a já jsem mu za ni vděčný! Před závodem jsem počítal, že ztratím tak hodinu a půl na vítěze, nakonec jsem byl na trase 55km závodu neskutečných 4,5 hodiny. Jak říkává jeden trenér - to jsou chvíle, kdy se o sobě dozvíš hodně. Chtěl jsem snad sto krát vzdát a proklel jsem vše co jsem mohl. Ano, jednalo se z mé strany o přílišné sebevědomí a nemístnou troufalost. Tento závod není stavěn pro jednonohého cyklistu, poznal jsem to nesčetněkrát, kdy jsem díky záběru jednou nohou šel do skluzu a už jsem byl na zemi. Přesto jsem pravděpodobně jediným bláznem, kterému se tento kousek, alespoň u nás podařil s jednou nohou, tedy bez protézy. Zpět na "snadnou" silnici a dráhu. Bikeři a bikerky klobouk dolů - už vás nebudu nikdy podceňovat! Není nad osobní zkušenost.

První závod silniční sezóny fotila má dvorní fotografka Andrea Barcalová

První šlápnutí-1.závod středočeské ligy UAC - spolupořadatelem naše sdružení "Ano,ano"

Beseda v ZŠ Hřebeč

Včera jsem si byl popovídat s žáky 1.a 2.tříd v Masarykově jubilejní základní škole Hřebeč.Musím se přiznat, že jsem očekával malou venkovskou školu s menším počtem žáků.Hned před budovou školy jsem byl překvapený.Velká zrekonstruovaná devítiletka s hrdým názvem a skoro se 180 žáky!Byl jsem připravený na "souboj" s pozorností nejmenších školáků, ale opak byl pravda.Byli pozorní a především nesmírně zvídaví.Skoro dvě hodiny jsem víceméně odpovídal na všetečné otázky prvňáků, druháků a také učitelského sboru.

Škola je známá tím, že má dobré zkušenosti a podmínky pro integraci žáků se speciálními vzdělávacími potřebami – je bezbariérová a zaměstnává asistenty pedagoga. www.skolahrebec.cz

Potěšil mě i fakt, že většina dětí sportuje a jezdí na kole.Samozřejmě jsem neodolal a pozval je na neděli 15.4., kdy se koná amatérská primavera na silnici - První šlápnutí a to přímo v jejích obci Hřebči!Kdo by neodolal pozvat si fanoušky :-)

Soustředění v Chorvatsku po 18 letech

Michal se na začátku února potýkal s následky zimní dráhové sezóny a byl nucen si ucpané dutiny léčit antibiotiky. Díky sdružení Ano,ano a sponzorům se naskytla příležitost absolvovat tréninkovou přípravu v chorvatské Poreči. Michal se tak na Istrii vrátil po dlouhých 18 letech. Tehdy, vlastně na začátku své kariéry trénoval se stíhači Dukly ve stejné lokalitě a pobýval v Rovinji.
Letošní soustředění proběhlo v komorním složení - s managerem Pavlem Zachem a část také s Igorem Jarmolajevem (oba jsou velmi kvalitní především maratónští cyklisté). Oproti předpokladům se dařilo najíždět slušné kilometry a vyjímkou nebyl 160km trénink. Podařilo se projet Istrii křížem krážem a dobýt všechny známé vrcholy jako je Motovun a Pičan.

Čeští handicapovaní sportovci na letošní paralympiádu v Londýně pojedou.

Poslední dobou mě řada přátel, fanoušků a kamarádů bombardovala se stále stejnou otázkou: "Jak je to s tou Paralympiádou v Londýně, pojedete?"

Konečně můžu dát relevantní odpověď. Funkcionáři se, alespoň na zásadních věcech dohodli a podepsali tzv.memorandum.

Z Bonnu, ústředí IPC (Mezinárodní paralympijský výbor) následovala velmi rychle důležitá reakce - Mezinárodní paralympijský výbor (IPC) dne 23.2. s okamžitou platností zrušil suspendaci Českého paralympijského výboru (ČPV), ke které přikročil v loňském roce kvůli dlouhodobým sporům v českém paralympijském hnutí.

Tak, jestli mě letos zase někdo nesrazí a forma nepůjde úplně do kopru...snad se dočkám :-)

Is the end of one-legged cyclists approaching?

Already since a number of years I have been associated with the Paralympic peloton. Up to 2010, the category in which I have competed was marked by the abbreviation LC3, and the major cyclists of this category were competitors with one of their lower limbs amputated above the knee. It has always been obvious that it is not acceptable to have a disproportionately high number of categories. For this reason, the specification of LC3 could include also cyclists with a disability that limits them in a similar way like us, the one-legged.
And here, the sticking point begins which I want to mention. A corps of classifiers decides about in which category the handicapped sportsman should compete. Each Paralympic sport has its own classification physicians who, in some cases, literally decide on the career of a sportsman. If the sportsman’s handicap occurs on the edge between two categories, the inclusion in the category with greater disability may be the alpha and omega of future results.
It was just in 2010 when a tightening of belts in the cycle categories was experienced. Categories with physical and spastic disabilities were merged, and 5 new created. I dare to say that categories with the hardest handicap C1 and C2 suffered most from the merger. Thanks to my clear disability, I have a so called classification for life. Especially for cyclists with spastic disabilities, certain shifts in the state of disability can occur. Someone finds his/her handicap improved, someone is getting worse. Therefore, some cyclists proceed in different categories. In the category I ride, C2, the supply of two-legged cyclists is obvious. The last classification before the recent Track World Cup proved it. In my category, almost a half of the field at the start of each discipline was two-legged. Which is absolutely fatal at the start of track disciplines - 3km and above all 1 km. To start a heavy track transfer with one leg or with two and not to mention the start from the saddle (the racer is able to stand on the pedals) - it is a damn difference!
I was not yet fit enough following my last year’s injury to be able to fight for the medals at the WC in February, but even the last year's world record holder didn’t get the gold... Surprisingly, the winners were two two-legged cyclists...
As I already mentioned cycling with a disability can’t be completely fair, but it should be about similar disabilities and, therefore, about similar opportunities and chances.

Blíží se konec jednonohých cyklistů?

Už pěknou řádku let se pohybuji v paralympijském pelotonu. Do roku 2010 se kategorie, ve které závodím označovala zkratkou LC3 a zásadními cyklisty této kategorie byli závodníci s nadkolenní amputací jedné dolní končetiny.Vždy bylo zřejmé, že není únosné, aby kategorií bylo neúměrně mnoho.Z tohoto důvodu bylo vymezení kategorie LC3 takové, aby v ní mohli závodit i cyklisté s handicapem, který je omezuje podobně jako nás jednonohé.
A tady začíná kámen úrazu, o kterém se chci zmínit. O tom, ve které kategorii bude handicapovaný sportovec soutěžit rozhoduje sbor klasifikátorů. Každý paralympijský sport má své klasifikační lékaře, kteří v některých případech doslova rozhodují o kariéře sportovce. Je-li handicap sportovce na hraně mezi dvěma kategoriemi, může být zařazení do kategorie s větším postižením alfou a omegou budoucích výsledků.
Právě od roku 2010 nastalo utažení opasků cyklistických kategorií. Sloučily se kategorie s tělesným a spastickým postižením a vzniklo 5 nových. Dovolím si tvrdit, že nejvíce na sloučení doplatili kategorie s nejtěžším postižením C1 a C2. Já díky svému jasnému handicapu mám tzv. klasifikaci na doživotí. Především u cyklistů se spastickým postižením však dochází k určitým posunům ve stavu postižení. Někomu se handicap zlepšuje, někomu zhoršuje. Proto někteří cyklisté postupují různými kategoriemi. V kategorii, kterou jezdím, C2 je přísun tzv. dvounohých cyklistů naprosto zřejmý. Poslední klasifikace před právě proběhlým dráhovým MS je toho důkazem. V mé kategorii bylo na startu každé z disciplín skoro polovina pole dvounohá. Což při pevném startu dráhových disciplin - 3km a především 1km je naprosto fatální. Rozjet těžký dráhový převod s jednou nohou, nebo dvěma a to už nemluvím o startu ze sedla (závodník je schopný se postavit do pedálů) je sakra rozdíl!
Já jsem ještě po loňském úrazu nebyl natolik v kondici, abych se mohl na únorovém MS prát o medaile, ale ke zlatu se nedostal ani loňský světový rekordman...vítězi se kupodivu stali dva dvounozí cyklisté...
Jak jsem se již zmínil cyklistika s handicapem nemůže být naprosto spravedlivá, ale měla by být o podobných handicapech a tudíž o podobných šancích.