Malorkou hned po Novém roce jsem odstartoval letošní olympijský, resp. paralympijský rok. Potřeboval jsem nutně najezdit velké objemy v relativně krátkém období. Čtyři až pět hodin v sedle se u nás v lednu venku najíždí těžce. Mateřská Dukla Praha pomohla soustředění zajistit a kolega z reprezentace Míra Dongres byl ochotný se mnou odcestovat jako parťák.
Počasí naštěstí vyšlo a tréninkové plány se splnit podařilo. Téměř domácké prostředí jsme si užívali díky přítomnosti Dukly Brno, resp. repre týmu sprintérů (díky za pomoc a zázemí!). Do hotelu, kde jsme byli ubytováni, dorazil i Jirka Hochmann z pražské Dukly, který potřeboval dohnat tréninkový výpadek - nebylo to k poznání...Spolu s Jirkou jsme absolvovali pár tréninků, včetně nejdelšího putování na Porto Christo. Zpět jsme se už raději vraceli sami a přesto z toho bylo pěkných 173 km...
Příjemné zpestření jsme zažili v rámci silového tréninku při výjezdech na vrchol kopce Randa. Rozjel jsem na těžší převod první interval a zezadu na mě volá Míra: "předjíždí nás Leopard". No nic, říkám si pro sebe, asi nějaký hobík v dresu Trek Leopard. Omyl - do kopce uháněl celý vláček asi nejelitnějšího profi týmu současnosti, RadioShack Nissan Trek. Slušně jsem se odsunul ke kraji - nebudu překážet mistrům. Předjelo mě i doprovodné vozidlo - černý Nissan - lépe řečeno najelo vedle mě - na místě spolujezdce legendární Johan Bruyneel a za volantem jestli se nemýlím Alain Gallopin (sportovní ředitel). Pozdravili, zafandili a vysloveně mě hecovali ať jedu s balíkem. Samozřejmě jsem nevydržel a "pozvánku" jsem přijal. Pracně jsem se dotáhl na jednoho z Radioshack odpadlíků a spolu s ním jsem pár minut vydržel na chvostu. Pomalu nejeli...sotva jsem si všiml vlajek mistrů svých zemí - Lucemburska a USA - Frank Schleck a pravděpodobně Matthew Busche. Akorát mi to vyšlo na první úsek - zamávali jsme si a já se šťastně vydýchával ve sjezdu. Dal jsem ještě pár intervalů a akorát Radioschack sjížděl dolů - pánové zdravili a pískali - doprovodné vozidlo zdravilo světly. Druhý den jsme část týmu potkali na dalším tréninku a opět nás hlasitě zdravili. Prostě slušní chlapci, kteří mají ty nejvyšší ambice. A samozřejmě neměli ani potuchy, kdo jsem já. Jen viděli chlapíka, který se snaží vydrápat do kopce s pohonem jedné nohy :-)
Ale od nereálné Pro Tour cyklistiky zpět k reálné paralympijské cyklistice. Vrátili jsme se domů a už nás čekal trenér Viktor a jeho finálová dráhová příprava směřující k únorovému Mistrovství světa!
Michal Stark
Michal Stark
Žádné komentáře:
Okomentovat